Jak se stavíme k otázkám na ne/efektivitu sebeobrany z našeho pohledu?
Není správná ani špatná rada. Není dobrá ani špatná cesta. Neexistuje univerzální řešení sebeobranných situací. Neexistuje univerzální, dokonalý systém, jak se leckdy jejich představitelé snaží tvrdit, který by vás vyvedl ze spletitosti sebeobranných situací mávnutím kouzelného proutku.
Zárukou není učitel/instruktor s desítkami let zkušeností v bojových umění, ani člověk působící desítky let v ozbrojených složkách, ani člověk dnes a denně měřící své síly při pouličních šarvátkách, ani nikdo jiný. Každý ten jeden, hovoří sám za sebe. O svém přístupu k dané problematice o svém nasazení pro danou věc, o svých obětech pro danou věc. Vždy je to o nás samých. Co chceme, čemu jsme ochotni se postavit, co jsme pro to ochotni udělat a jak se na to připravit. Jakou cestu a jakou pozici osobnosti si zvolíme pro svou životní dráhu. Ne nemůžeme předpokládat, že byť budete chodit k sebelepšímu instruktorovi nebo do sebelepší školy, či klubu jednou týdně, třeba i na dvě hodiny, že budeme za rok, dva, pět, deset let připraveni na potenciální střet.
Je pravděpodobné, že budeme mít povědomí jak jej řešit. Že naše nitro nám napoví víc, než kdybychom pro sebe a pro své bezpečí neudělali nic, ale odhodlání a síla situaci řešit, musí vzejít z nás samých. Stejně tak jako rozhodnutí se na takovou věc připravovat, a to byť jen hypoteticky.
Srovnat si v hlavě co přejdeme bez povšimnutí, a čemu už se chceme postavit čelem.
Často je slyšet, tahle věc nefunguje, tohle v reálné situaci neobstojí, tohle je hloupost. Nicméně tak jako když stojíte ztraceni na neznámém rozcestí a nevíte, jestli půjdete vlevo, vpravo nebo vpřed. Stejně tak nikdo neví, zda daná situace se bude vyvíjet tak či onak. Jedna a tatáž situace, bude za různých okolností a podmínek, vždycky jiná. A pak zdánlivě nefunkční věc, může natolik zaskočit, že může být v daném okamžiku přínosná a dokonce i rozhodující. Prakticky neexistují a ani nemohou existovat studie na to, co funguje a co ne.
Již téměř nikdo z nás není na cestě bojovníka v původním slova smyslu. Už máme každý své běžné životní role. V komerčním světě si už žádný učitel nevybírá svého žáka v duchu pokračování cesty. Prostě jsou žáci již jen přijímáni a oproti poplatkům za kurzy, zkoušky a certifikáty, se stávají představiteli toho či onoho směru. Velmi často v konkurenčním prostředí, kde se dehonestuje tuhle jeden a tam druhý. Vytrácí se tak základní stavební kameny, jako je úcta, pokora ale i milosrdenství.
Proto se nenechte nikdy zlákat ani zviklat. Najděte si to, co je Vám blízké, a i když to zní možná trochu etericky, najděte si co prospívá vašemu tělu a vaší duši. Co si myslíte že vás posune dál a připraví na to, na co připraveni být chcete. Nikdy nezapomínejte na to, že na prvním místě je vždy prevence. Nevyvratitelnou věcí zůstává, že v jakémkoliv odvětví lidského konání jsou obvykle nejlépe připraveni lidé, kteří se v něm angažují s maximálním přirozeným úsilím, které ovšem plyne z jejich vnitřního přesvědčení a vnitřní víry v danou věc. A jejich konání je prostě baví.
A nás naše aktivity baví.
Jsme amatéři. Jsme děti, které baví se pošťuchovat, které baví se strkat a přetahovat, které baví poznávat svět, a které baví dělat blboviny a klukoviny (byť jsou mezi námi i děvčata 🙂 ). Přijďte mezi nás.
Je dobré si uvědomit, že sebeobranu nelze dělat bezkontaktně (vyjma specifických průpravných cvičení). Dochází zde k úzkému fyzickému kontaktu, obzvláště v situacích kdy vás druhý omezuje v pohybu. Zejména na zemi. Je potřeba mít neustále na zřeteli, že základem sebeobrany je umění se vyjádřit. I proto je neustále opakováno, že pokud je někomu něco nepříjemné, je potřeba to hned sdělit. A probrat zda lze situaci překonat, nebo je třeba ji optimalizovat dle potřeb. Jsme rádi, když na tréninky dochází rodiče, zejména z důvodu toho, že lze předejít případným pochybnostem.